Zastávku post-metalových průkopníků NEUROSIS v naší stověžaté matičce jsem měl v kalendáři zakroužkovanou dosti silnou červenou fixou.

Tvorba Američanů je už hodně dlouho jednou z　nejrespektovanějších v mojí diskografii a to i přesto, že si jí nelze užívat, z mého úhlu pohledu, příliš často, a její přirovnání k chutnému, avšak těžkému vínu, na které musí být ten správný okamžik, se mi jeví jako zcela výstižné. Posluchač, který si umí užít podobnou pochutinu, je potom odměněn pevným vztahem k okamžikům spojeným s její konzumací, a věřím, že valná většina hojného publika, které se dostavilo do Lucerna music baru, přesně věděla, co může od kapely očekávat. 　

Ačkoliv byl začátek představení stanoven na osmou, tak teprve právě v tuto hodinu se počal početný čekající dav vpouštět do útrob koncertního sálu. Zhruba o půl deváté nastupují na pódium Švédští předskokani, pro mě úplně neznámí TERRA TENEBROSA. Pětice mě více než muzikou upoutala svojí uniformní maskovou „kamufláží“ čítající módně „armani“ stříhlé černé kostýmy, jaké si, předpokládám, navlékají domnělí poslové zla a utrpení. Sklíčenost vizáže navíc dokreslovaly i černé šátky „zajatecky“ obtočené kolem hlav a zakrývající obličeje protagonistů, kteří dřímali otěže instrumentů. Skutečnou nechuť, bez špetky ironie, potom vyvolávala bílá umrlčí maska zpěvákova. Přiznám se, že pokud by mě podobně vyfiknutá osoba oslovila při mojí zpáteční cestě noční Prahou, tak budu mít problém ovládnout svojí prostatu. 　

Švédové do nás začali cpát jistý model metalové avantgardy, jenž představoval black metal často unášený rock´n´rollovou skočností. Při zmírnění došlo i na post-rockové vybrnkávaní a poměrně křečovitou snahu o zrození a gradace jakési ponuré ostře dekadentní atmosféry, kterou se zpěvák snažil dotvořit různými magickými pohyby.

K mojí smůle jsem stál na balkóně, kde celá tato show trpěla ne příliš dobrým celkovým nazvučením. Měl jsem tak možnost v plné nahotě odposlouchat dosti nenápadité kytarové linky nebo si užít parádní zápřah a hru zamaskovaného bicmena, který se musel ve své róbě asi pěkně zapotit. Ostatní nástroje trápily uši v sonickém chumlu. Co jsem však téměř nezaregistroval, byl zpěv, jenž se mi z mého místa jevil jako účelové sténaní doprovázené hereckou vážností gest vokalisty.

Při pohledu dolů do hlediště však bylo vidět, že si řada příchozích produkci kapely užívala, možná i díky lepšímu zvuku, a tak jsem byl rád i za ně, protože mě TERRA TENEBROSA svojí více než půlhodinkou nijak zvlášť hudebně nezaujala. Je však pravdou, že moje uspořádání mysli bylo už dlouho před koncertem nasměrováno výhradně k NEUROSIS, a přestože proti předskokanům jako takovým vůbec nic nemám, tak zde jsem k onomu těžkému a velmi specifickému moku, co měl následovat, nepotřeboval žádný aperitiv.

Více než černé divadlo Švédů mě později bavilo sledovat přípravy jeviště pro pětici oaklandských veteránů. Tři rozměrná plata různých zvukových krabiček a modulující zvuky strun působily z ptačí perspektivy jako zvláštní vesmírné mini stanice čekající na spojení se signály z jiných světů.

Kytaristé Scott Kelly, Steve Von Till, basák Dave Edwardson, bubeník Jason Roeder a konečně živelná obsluha syntetizátorů Noah Landis navazují, bez jakýchkoliv keců, kontakt asi patnáct minut před desátou večerní. NEUROSIS, narozdíl od zahalených předskokanů, umějí naživo zcela přirozeně vygenerovat atmosféru, která skoro čtvrt století vychází z jejich desek. Svojí roli určitě sehrál i mnohem lépe ošetřený, daleko vydatnější a téměř absolutně čitelný zvuk. Kvintet bez přestávek servíruje stěžejní vály jejich historie, přičemž gró devítipoložkového setu tvoří první čtyři skladby z loňské vynikající desky „Honor Found In Decay“. 　

Kapela, kterou poprvé vidím naživo, muzikou naprosto dýchá a svým charismatem pomalu vsakuje do děje i přihlížející publikum, jehož odezva graduje přímo úměrně s intenzitou tónů vycházejících ze zvukových agregátů. Skupina nepotřebuje k navození živelného napětí žádné další efekty, dokonce ani temná video projekce, v minulosti se skupinou úzce svázaná, mi nechyběla. Pánové vzali všechno jenom do svých rukou a nechali v plné síle vyniknout krásy svých hudebních obrazů.

Bylo opravdu zážitkem sledovat trojci Kelly, Von Till a Edwardson, ždímající vazbení kytar před svými komby nebo Landisův syntetizátorový pult, jehož osa byla věčně nakláněna do úhlů rizikově přesahujících oněch bezpečných devadesát stupňů vůči podlaze. Několikrát se podobně vychýlily i mikrofony obou hlavních vokalistů Kellyho a Von Tilla. Nejen při klidnějších pasážích se vyplatilo sledovat „činelo“ hru Jasona Roedera, toho drobného chlápka s brýlemi, v jehož rukou se mění bicí souprava na papiňák formující ozon pro bouřkové výboje celého tělesa, viz. např. „The Tide“ nebo poslední smršť „Locust Star“. 　

Vůbec nejsilnější cloumaní davem přinesla geniální pecka „At The Well“, kterou si poklidně rozezpíval Von Till, tak aby jí potom společně s Kellym a Landisem maniakálně detonovali trojkanónovým přednesem refrénu „In A Shadow World, We Hide In Light“. Ta intenzita, která rozsvítila Von Tillovou oholenou hlavu jako červenou žárovku s vystupujícími vlákny lebečních žilek, co v tuto chvíli vycházela z ikony NEUROSIS, se dá jenom těžko popsat. Ta se musí, dámy a pánové, opravdu na vlastní kůži zažít.

Asi po devadesáti minutách hraní se kapela odebírá do zákulisí a bez přídavku, který asi nikdo moc neočekával, končí své maximálně elektrizující vystoupení. Toto splnilo veškerá má očekávaní o koncertní prezentaci této živoucí legendy a přesně jako je tomu u jejich desek, přineslo jeden (další) z výrazných a těžko zapomenutelných hudebních zážitků nejen této sezóny.